At least I´m here at least I´m free ...

Mám chvilu času, než vyhlásijou kdo vypad z X Factoru (jo, divám se, vy?), tak sem něco naklapu, abyste byli v obraze, co se děje u mě, což zajisté šecky zajimá, no ne? :)
Zaprvé začínám solidně nestíhat, neb čas letí a matura se blíží...Furt mám nějáký témata k vypracování a k tomu zjišťuju, že mi chybí něco, co mám dávno mít, nemluvim o učení na momentální písemky. A při myšlence, že bych si měla třeba začít už opakovat, dostávám upřímný záchvat smíchu. Ale zatím sem v klídku, přec nějákej ten pátek zbejvá:)
Jo s tím taky souvisí, že nebudu mít moc času na překlad B&B, ale budu se snažit, seč mi síly stačit budou, to vám jako slibuju:)
Dnes sem měla dobrou náladu, neb konečně se ukázalo sluníčko a tak sem se nadšeně vrhla do umývání okna, načež sem mezi okenicí a oknem našla jakýhosi zakuklenýho pavouka, do kerýho sem se bála něják drbnout, tak sem ho tam nechala a už se těšim až se vyklube a probudim se s nim na ksichtě.
Jináč sem se lehce zamilovala do jisté písně od Panic at the disco. A taky mám new album od Poets, na kerý sem se těšila nejvíc a jako nevim no... možná sem ho eště dostatečně "nenaposlouchala", ale je to nějáký jiný... Nicméně pokud ho někdo taky už poslech... Strašně ale strašně moc se mi líbí Where do we draw the line... Takovej pocit u mě dycky vyvolaj jen Poets... Sou grejt:)
Sluchátka od mp3ky se rozhodli dohrát 2 měsíce po zaruční době....ha ha ha.
V pátek sem poprvé vyrazila v klóbrcu a lidi čuměli, jak kdybych měla na hlavě hrocha či co. Obyvatelé naší země by se měli naučit nezírat na lidi, keří nejdou s davem. To by mě teda vážně potěšilo. A někeří by navíc měli držet hubu(viz. zážitek z pátku, kerej ale nebudu rozmazávat).
Program pro další dny a týdny pro mě bude teda hlavně šušnit věci do školy a u toho se snažit trochu relaxovat...
Omlouvám se za absolutní nezáživnost tohoto článku...
Mějte se d best:)
L.

Bruised and Broken - Kapitola šestá

Zrození Placeba dramaticky změnilo Brianův životní styl. I když byl stále nezaměstnaný a žil v Deptportu, jeho šarm začal mít u žen úspěch. To, že se stal frontmanem kapely, ho udělalo více "osouložitelným". Brianovi přišel tenhle názor hloupý, ale ještě mu nedocházelo, jaké sexuální výhody tak získal. Po jedenácti měsících abstinence, se Brian rozhodl vrhnout do neuvěřitelného požitkářství. Dobrodružství jménem Placebo začalo.

Neskutečné množství nabídek, které dostával od dívek, ho ohromovalo, ale bez zaváhání je dychtivě přijímal. Tyto zkušenosti vydláždily cestu základu eponymního debutového alba. Noci sexuálního blaha inspirovaly písně jako hitparádově úspěšnou Nancy boy a futuristickou Bionic.

Čím víc se dostával do světa potěšení, tím víc chtěl, aby to neskončilo. Štěstí bylo na jejich straně; pronásledováni chlápky z A&R (hledači talentů), opakujicími stále svou mantru "Silně jste na mě zapůsobili", Placebo podepsali smlouvu s Hut records pouhých 51 týdnů po svém vůbec prvním vystoupení. V listopadu 1995 vydali u labelu Fierce Panda singl Bruise Pristine. Během roku 1995 koncertovali s Ash, Whale a Bush, odhodláni chytit se každé příležitosti.

Rok 1996 začali s kritiky opěvovaným singlem Come Home a s UK turné s belgickými rockery Evil Superstars a evropským s Davidem Bowiem. "Téměř přes noc jsme se dostali z míst pro 300 lidí na dvanácti tisícové stadiony, což bylo šílené," poznamenal Brian. To byl pouze začátek pozoruhodného vstupu do světa. Kapela, v jejímž čele Brian stál, těžila z chaosu a nepořádku, naléhavých emocích a znepokojujících představ. Během šesti měsíců kariéry se Placebu podařilo vytvořit si reputaci těch, kteří dokážou lidi potěšit, stejně tak jako je znepokojit. Hlavně to byl Brianův androgynický vzhled, co nechávalo lidi na pochybách, "Je ona... ne... je on... ne...?"
Měli frontmana pokrytého makeupem víc než Courtney Love a nosícího atraktivní oblečení, jenž mu sedělo víc, než některým ženám; lidé prostě nevěděli, jak na to reagovat.

"Víš, přišlo by mi vtipné, kdybych způsobil např. to, že by homofóbní člověk přišel na koncert a v první půlce vystoupení by mě zaměnil za ženu a myslel by si, že jsem docela sladký a potom zjistil, že jsem chlap a musel si pokládat otázky o sobě samém." A jestliže Brianův vzhled nevyvolával dost emocí, pak toho dosáhly texty. Pokud by texty jako:" Eyeholes in a paper bag/ Greatest lay I ever had." nebo "I´m a fool whose tool is small /It´s so minuscule, it´s no tool at all." nebyly dostatečným úspěchem pro novou kapelu, pak byli odhodláni založit vlastní vydavatelství, Elevator music, skrz speciální smlouvu s Hut records. Brian vysvětloval, o co mu šlo, tím, že řekl:"Nezastáváme nějáké důvody nebo něco; jen chceme abyste se podívali do sebe a byli vyděšeni tím, co najdete." Muselo to být díky tomuhle osobnímu strachu, že veřejnost reagovala na skupinu tak intenzivně.

Jejich eponymní album se nahrávalo dva měsíce mezi irským Dublinem a Londýnem. Brzy se mu začalo přezdívat "protijed na brit-pop". Producentem alba byl Brad Wood, zakládající člen Tortoise, který pracoval s neobvyklými umělci jako Liz Phair, Veruca Salt a The Jesus Lizard.
"Je tak pohroužen do elektronické hudby jako my", řekl Brian "a nechtěli jsme dělat čistě punkovou nahrávku, chtěli jsme, aby byla barevnější."

Nálada se změnila a písně Placeba byly pečlivě strukturované, použity byly analogové syntezátory a velice neobvyklé zvuky získali z bambusové píšťaly a dětských nástrojů. Album bylo vydáno 17. července 1996. Obsahovalo 10 písní a instrumentální skrytý skvost HK Farewell . Velká rozdílnost písní vzala posluchače na emocionální hoskou dráhu. Od lascivní Nancy Boy, přes jiskřivou prudkost Bionic a zranitelnost Hang On To Your IQ k melancholické Lady Of Flowers a rozkvetlému experimentalismu Swallow. Album bylo výkladní skříní všestrannosti kapely a v té době to bylo ohromující.

"Swallow je tím, co vzniklo, když jsme si naposled se Stefanem vzali LSD," prozradil Brian. "Může to znamenat mnoho věcí; hádám, že nejdřív byste mysleli, že je to o ztracení všech vašich drog, nebo je to o někom, kdo je během sexu tak vyřízený, že zapoměl nepolykat. Nevím, opravdu to nebylo napsáno ve stavu relality."

V obou, Hang On To Your IQ i I Know byly použity dětské nástroje, aby "přinesly opravdovou ztrátu toho nevinného dojmu, opravdovou zranitelnost do hudby," řekl Brian. Lady Of The Flowers je pojmenována podle kriminálního románu Jeana Geneta, kde se baví homosexuálové a transvestité, snažící se vyrovnat se se svými zkušenostmi, zatímco singl 36 Degrees se vyznačuje mnohými dvojsmysly. "Jmenuje se tak, protože 36 stupňů je blízko teplotě těla," vysvětluje Brian. "Myslím, že jsou to všechno metafory pro tělo. Rukáv obaluje paži či nohu fólií, jako by tak byly konzervovány. A ty můžeš něco obalit fólií a strčit to do ledničky nebo do mikrovlnky a ohřát to nebo zchladit."

Brian těžil ze svých hereckých zkušeností, aby se propracoval svými nejnepříjemnějšími a skličujícími emocemi potřebnými pro dokončení textů pro album. "V herectví můžete dělat věci, které byste normálně v reálném životě nedělali a oprostit se od nich," dodává. "Při psaní textů to mé postavy taky můžou dělat, můžou dělat věci, kterých byste se možná báli, nebo cítit to, kvůli čemu byste si připadali provinile nebo nepříjemně, a já se skrz ně zbavím svých osobních pocitů."

Albu se jistě vedlo dobře - 36 Degrees dosáhlo na 80. pozici v britské hitparádě, Teenage Angst na 30., Bruise Pristine na 14. a Nancy Boy dosáhl 4. místa; hlavně díky vystoupení v Top Of The Pops. Brian popsal hudbu Placeba: "Je to punk pop pro odložené sebevraždy." Podle okolností se Placebo efekt začal projevovat.

Translation (c) Lenisek

Bruised and Broken - Kapitola pátá

Jako nezaměstnanému a žíjicímu v Deptportu (velmi špatná část Londýna), nepřišel Brianovi život příliš podnětný. Aby si vydělal nějáké peníze, začal vystupovat po hospodách. Nyní už zcela dosáhl androgynického vzhledu, o který usiloval. Se svými černými dlouhými vlasy a velkýma očima zdobenýma černou tužkou a řasenkou, ho stále více lidí začalo zaměňovat za ženu. Docházelo i k tomu, že ho mnozí muži oslovovali na večírcích nebo v klubech, přesvědčeni o tom, že je žena. A všichni zůstávali v rozpacích, když řekl, že se jmenuje Brian.

"Brian je zvláštní jméno pro holku", říkali mu popleteně. "Ale já nejsem holka..." odpovídal nevinným hlasem a šibalsky se usmál. Byla to tahle "pohlavní neurčenost", co udělalo z Briana ikonu sexuální volnosti pro nadcházející generaci.

Jedné noci, když Brian čekal na metro ve stanici South Kensington, začal osud nabírat svůj směr. Tu noc, směřujíc se Stevem Hewittem na akustické vystoupení, poznal Stefana Olsdala. Stef navštěvoval AISL během let základní a střední školy, když tam Brian byl, přesto ti dva nebyli přátelé. Nadšený, že vidí někoho ze své minulosti, Brian hlasitě zakřičel, "Stefan Olsdal!" Vysoký, blonďatý Švéd se otočil za hlasem, který volal jeho jméno. "Brian Molko?" zeptal se nejistě, jestli ta žena-muž před ním je skutečně jeho bývalým spolužákem či ne.

Stefan se právě vrátil ze Švédska, kde vystudoval hudbu na konzervatoři. Měl na zádech kytaru a tak se ho Brian zeptal, co má v úmyslu. Dvojice si vyměnila jen základní informace, protože si nikdy v minulosti nebyli blízcí. Brian prozradil, že ten večer má vystoupení; Stefan s ním nechtěl jít, ale Brian trval na svém. Cítil se trochu nesvůj kvůli náhlé přátelskosti Briana. Stefan se ho zdvořile zeptal na telefonní číslo. Mluvili spolu trochu déle, než byl Brian schopný Stefana přesvědčit, aby se šel podívat na jeho vystoupení. Bylo to tohle vystoupení, které přesvědčilo Stefa, že by měli dát dohromady skupinu a Brian by byl zpěvákem. "Budu hrát na basovku," řekl. Později se bavili o možnosti zformování kapely. Brian a Stefan začali brzo druhému odhalovat i osobní věci.

"Myslím, že jsem gay," prozradil Stefan nesměle. "Jo? To není problém. Já sem bisexuál." řekl Brian sebejistě. A jak se blížilo ráno, ti dva objevovali víc a víc věcí, které mají společné.

"Bylo to perfektní. Prostě jsme se doplňovali." Tak popsal Brian později tuhle noční zkušenost. Asi 6 měsíců strávili blbnutím kolem nahrávky o čtyřech písních a napsali mnoho instrumentálních písní s nástroji-hračkami a "mizernými klávesami." Vše, co potřebovali, byl bubeník, protože Stefan, talentovaný hudebník, uměl hrát na kytaru, basovku, piano a mnoho dalších nástojů. Zeptali se Steva Hewitta, kamaráda a někdejšího Brianova spolubydlícího, jehož práci s mnoha různými kapelami zahrnující The Boo Radleys, Brian obdivoval. Steve přijal a kapela byla na světě. Narodili se Ashtray Heart.

Zezačátku se zdálo být všechno v pohodě, trojka si užívala vzájemnou společnost a měli společný cíl, udělat něco velkého. Náhle se ale sen začal hroutit, když Stevova přítelkyně otěhotněla a Steve ze strachu, že se nebude moct po finanční stránce o dítě postarat, odešel z kapely a začal pracovat v továrně. Brian a Stefan zase sami museli hledat bubeníka. Když vzpomněl na švédského kamaráda, který přišel do Londýna za studiem hudby, zavolal Stefan rychle Robertovi Schultzbergovi. Ten přijal Stefovu nabídku téměř okamžitě. Takže měli znovu bubeníka a tak i kapelu. Taky se zamýšeli nad zvolením chytlavějšího jména. Mnoho skupin se v této době pojmenovávalo názvy drog; oni se rozhodli pojmenovat se po droze, která neúčinkuje, jinými slovy, Placebo. Tohle jméno bylo opravdu chytlavější a mělo nakažlivý efekt, když si pořád dokola v duchu představovali milionové davy řvoucí "Placebo!":) Paradoxně, slovo "placebo" znamená v latině "budu dělat radost", což se zdá docela vhodné pro skupinu mladých talentů.

"Takže takhle jsme se dali dohromady - díky sérii šťastných náhod a zvláštních sledů okolností. Někdy si říkáte, že když je tady tolik náhod, možná byste měli jít podle nich, protože se vám někdo někde snaží něco říct. Neznamená to nutně, že věřím v osud. Myslím, že člověk tvoří svůj osud sám, ale dělo se tolik zvláštních náhod," tak Brian později popsal, jak se kapela dala dohromady. Byl to začátek dlouhé cesty Placeba.

Translation (c) Lenisek

Bruised and Broken - Kapitola čtvrtá

V červnu 1990, ve svých sedmnácti letech, Brian absolvoval AISL (American International School of Luxembourg) s docela nadprůměrným prospěchem. Jeho spolužáci ho zvolili jako „nejlépe oblékaného muže“, což není překvapující, vzhledem k tomu, že má lepší vkus, než většina žen, co znám. Jeho sen o přijetí na Godsmith’s College se stal skutečností a za pár měsíců už byl v Londýně.

V sedmnácti letech se někomu může zdát myšlenka opuštění Lucemburska kvůli Londýnu dosti lákavá, ale když tam člověk přijede, lesk okouzlení vybledne do prachu reality. Jeho univerzitní léta nebyla těmi nejlepšími; pamatuje si je jako léta „bisexuální frustrace“. Z nějakého důvodu ho to ale nepoložilo. Nejhorší věcí pro něj touto dobou bylo usínání za zvuku soulože spolubydlícího a probouzení se do písní Lionela Ritchieho, hrajících z vedlejší ložnice. Jestli mu během let na univerzitě chybělo sexuální potěšení, nahrazoval si ho večírky. Právě v této době získal většinu svých zkušeností s drogami a alkoholem. Stýkal se s mnoha homosexuály a transvestity. Povzbuzen osobní svobodou, kterou Londýn nabízel, se rozhodl nechat si narůst delší vlasy a začal denně používat make-up, jen aby zmátl lidi.

Daleko od svých rodičů byl schopen plně vyjádřit sám sebe a možná poprvé v životě se začal cítit jako někdo, kdo může být sám sebou bez strachu ze souzení druhých. Na Goldsmiths se Brian zaměřil hlavně na studia, aby z dramatických kurzů získal co nejvíc. Hrál v mnoha nezávislých školních filmech. Peníze potřebné k zaplacení těchto filmů ho přiměly k přijetí jeho první letní brigády – skartování dokumentů v jedné kanceláři. Aby se zabavil, strávil hodiny tím, že zkoušel skartovat nejen papír, ale i věci jako cigarety nebo gumy. Jednou skoro zničil stroj, naštěstí ne úplně a navíc už končilo léto a s tím i jeho práce. Tato negativní zkušenost ho o 6 let později přiměla k napsání písně Slave To The Wage a stejně tak klip této písničky použil myšlenku skartování papíru.

Divadlo zabralo většinu jeho času, ale Brian byl pořád hodně zažraný do muziky. Útěchu našel ve sprostých textech a fascinující hudbě PJ Harvey. S postavou jako násada od koštěte a rozcuchanými havraními vlasy se brzy stala jeho ideální ženou. Jako většina lidí na začátku 90. let, i Brian padl do pasti zvané Nirvana. Přišel se podívat na grungeovou skupinu v čele s Kurtem Cobainem a zůstal velmi ohromen jeho střízlivou osobností, když Kurt zavolal na jednoho fanouška v hledišti a pozval ho na pódium.

V roce 1994 Brian absolvoval Goldsmith´s College a získal diplom z dramatických umění. Tento rok byl osudovým také díky náhodnému setkání na zastávce metra, které navždy změnilo jeho život.

Translation (c) Lenisek

Spider & Strange mood & Red dwarf

Tak sem si myslela, že už by se mi zas mohlo dařit líp. Sedím si tak u pc, čumím na videja na jůtjůbu a nájédnóu co nevidim svým pééérifernim pohledem? Arachnid velikosti mexického dolaru za bílého dne a na vzdálenost hysterického záchvatu. Za co? Proč? Protoč, otoč, červotoč. Asi zkouška.

Poslední dobou se necítim dobře.

S překladem B&B přišel i 65. comeback aneb znovuobjevení Placeba, respektívo některých songů...

Uuuhh, cet harmonica ... Je n´ai pas des mots ... Je l´adore.

Před chvilkou sem zjistila, že zétra odpadá semík a tudíž pudu pozděj spat a pustim si nějákej svůj oblíbenej díl Red Dwarfa pro zlepšení nálady... a u toho se budu učit prokletý básníky...idylický večer.

Bruised and Broken - Kapitola třetí

Během téhle temné části života Brian hledal útěchu ve své hudbě a ve škole se stal expertem na nevyčnívání. Nikdo nevěděl o jeho hudebních schopnostech, protože je nikde nepropagoval jako své herecké schopnosti. Jen pár blízkých vědělo o jeho silné lásce k hudbě a to díky tomu, že občas zašel k jedné své spolužačce domů, zahrát si na kytaru nebo zazpívat s jejím nevlastním otcem. Zatímco většina jeho maturitní třídy se angažovala ve sportu, on si od těchhle aktivit stále udržoval odstup a zůstal pevně spjatý s divadlem.

Jelikož vždycky zmiňuje svůj absolutní nedostatek uměleckého nadání pro kreslení, je překvapivým zjištěním, že trávil velkou část svého středoškolského života poflakováním v učebně výtvarné výchovy. Možná to dělal protože učitel výtvarky Terry byl zábavný, nebo proto, že mezi mladými umělci (většinou vyděděnci jako on) byly jeho spřízněné duše. Brian tvrdívá, že během této etapy svého života neměl žádné přátele, ale znám ho jako docela „dramaticky tvrdého“ a věděla sem, že to nemůže být naprostá pravda. Rozhodně je pravdou, že nebyl moc oblíben velkou částí mužské populace na AISLu, ale přátele měl. Většina jeho kámošů byli lidi, se kterýma chodil o patečních a sobotních večerech po barech, aby měl sebou kamarády na chlastačku. Přesto, jeho dvěma nejbližšími kamarády byli Kevin, který byl v maturitní třídě a Cyndi, která v té době byla ve druhém ročníku na univerzitě (nebo střední škole, nedá se to poznat:). Tihle dva lidi byli jeho oporou během bouřlivých momentů v životě. Vždycky byli viděni spolu, jak tráví čas v učebně výtvarky, kavárnách a na poště (což bylo „scházecí“ místo pro mladé z AISLu).

Poslední rok střední školy byl pro Briana velmi tragickou a traumatickou zkušeností. Všechna ta šikana, kterou zažil během dřívějška, pokračovala a nikdy nepřestala. Když jsem se ho zeptala na poslední rok, odpověděl bezvýrazným hlasem, který odpečetil otevřené rány minulosti. „Občas mívám noční můry, že jsem zase v posledním roce na střední a musím si prožít celé to peklo znovu …naštěstí se vždycky pak probudím.“

O jeho dospívání není mnoho známo, ale zůstávají 2 písně jako důkazy o této době. Teenage angst a Burger Queen. Brian ventiluje frustraci z těchto bolestných let v kultovní písni Teenage angst s textem vyjadřujícím novost sexu, experimenty s drogami a útlak dospělých; dospívající na celém světě se ztotožnili s nakažlivým „Since I was born I started to decay.“ (Jen co jsem se narodil, začal jsem upadat). Burger queen nám ukazuje typickou noc v Lucembursku pro „šťastného feťáka s gotickým makeupem“, který se bál odmítnutí, snil o nalezení té pravé dívky (nebo kluka) a strachoval se o svou erekci (nebo o její nedostatek).

Akademicky si Brian vedl dobře, byl zapsaný na mnoha AP přednáškách. Jeho učitelé si ho pamatují jako "chytrého mladého muže, plného kreativní síly." Užíval si třídní diskuze a bylo o něm známo, že je velmi neústupný. Díky jeho drzosti si o něm mnoho studentů myslelo, že je arogantní. Jak o sobě při různých příležitostech Brian tvrdí, měl pusu až příliš prořízlou na člověka, který měří jen 165 cm. Sportovci (kupodivu v této skupině byl i Stefan Olsdal) nebyl moc oblíben, ale pro lůzry byl ikonou. Brian měl magickou schopnost vcucnout lidi do svého světa. Světa údivu a úžasu. Světa vyplněného temnými emocemi, kde duše potlačuje mysl. Libujíc si v literárních dílech lidí jako Charles Baudelaire, Brian byl viděn jako "sklíčená duše". Tento název ho doháněl k zuřivosti, stejně jako později označení "Goth", které mu dal tisk. Nikdy nechtěl být spojován s tou temnější stranou života a přece jeho texty vždy naznačovaly opak.

Na fotkách z ročenky není žádná známka toho zženštilého muže dneška. S krátkými vlasy a obličejem bez makeupu Brian nevypadal moc žensky. Na většině fotek se dívá se znuděným výrazem někam pryč. Zážitky ze střední školy byly jedním utrpením a izolací. Jeden z lidí, kteří ho tyranizovali, později řekl: "Občas slyším něco z jeho hudby a divím se, že ta újma, co mu způsobila střední škola, měla na něj takový vliv."

Odcizení, tomu Brian rozuměl velmi dobře a kvůli tomu se stále cítil osamělý. Byla to tahle osamělost, díky které tak strašně chtěl někoho mít, ale opakovaně nebyl spokojen s tím, co se mu nabízelo. Díky své naprosté sklíčenosti se cítil blízký Holdenu Caulfieldovi, hlavní postavě knihy Catcher in the rye od J.D.Salingera (Kdo chytá v žitě, doporučuju:). Oba se cítili v tomto světě velmi osamělí.

Nejen, že sdílel a chápal Holdenovu osamělost, ale i jeho přístup k dívkám byl podobný. Brian často přiznal, že odešel, když viděl nějákou mu sympatickou dívku někde v baru, nebo když se stalo, že měl telefonní číslo dívky, o kterou se zajímal, nikdy jí nezavolal, i když na to myslel dnem i nocí. Může se zdát zvláštní, že Brian je ve skutečnosti velmi stydlivý člověk. Nikdo by si to nebyl myslel kvůli jeho úžasným výkonům v divadelních představeních. Miloval, když byl ve středu pozornosti. Kolikrát jsou to ti nejstydlivější lidé, kteří se nejvíc dožadují obdivu druhých. Jeho dobrá kamarádka Alexis vzpomíná,"Jeho cílem bylo se dostat do středu pozornosti a on to dokázal."

Hraní bylo pro Briana jedním z ne-destruktivních způsobů jak uniknout realitě. Jeho neustálá potřeba unikat z reálného světa pramenila z toho, že sebou opovrhoval na místech, kde se cítil nepatřičně. Nesnášel svou školu, spolužáky, rodiče i sebe. Rodinný život v Molkovic domácnosti nebyl jednoduchý. Pan Molko stále přesvědčoval Briana, aby se stal bankéřem, zatímco ten tiše doufal, že bude přijat na dramatická studia na londýnské univerzitě Goldsmith´s college. Jeho matka byla v té době totálně rozčilená, jelikož byla přesvědčená, že její syn je předurčen k záhubě kvůli svým "hříšným skutkům". Molkovic rodina nebyla moc soudržná, ve skutečnosti ji Brian označil za spíše nefunkční. Jako kdyby neměl už dost starostí, jeho rodiče uvažovali o rozvodu. Člověk by se mohl snažit se donutit, aby rodičovskou krizi pochopil, ale stejně by se mu to opravdu nepodařilo. Když viděl, jak se rodiče rozvádějí, pochopil, že jeho celý život byl jednou velkou prohrou. Pro něj jeho rodina reprezentovala "rozvrácený domov" a rozvod mu jeho mínění jen potvrdil. Mezi postrkováním každého z rodičů vůči jiné budoucnosti a stupňující se šikanou, Brian usoudil, že je ten správný čas, kdy se jednou provždy musí rozhodnout. Správný čas, aby ovládl svůj svět.

Translation (c) Lenisek

Bruised and Broken - Kapitola druhá

Čtrnáct let bylo pro Briana obdobím objevů. Zápasil mezi dobrem a zlem, Ježíšem a sám sebou. Do života mu vstoupila láska, a s tím spojené svádění sexuální touhy. Jeho tehdejší přítelkyně, a také „první láska“, byla šestnáctiletá francouzka Carol. Pro někoho, kdo byl považován za lůzra, byl docela úspěch chodit se „starší ženou“! Jednoho večera, když byli Brianovi rodiče venku, společně přišli o své panenství. Brian na svoji první sexuální zkušenost vzpomíná jako na úžasnou a romantickou. Když se jeho rodiče vrátili, měl Brian drobné vysvětlování týkající se objevené krvavé skvrny na peřině. Brian tuto nevinnou lež své podezíravé matce vysvětlil: „Když jsem spal na peřině, tak mi z nosu tekla krev.“ Dívajíc se nedůvěřivě na svého syna odpověděla: „Tak to si musel spát v podivné a nepohodlné poloze, soudě podle místa té skvrny.“ Paní Molková určitě poznala, že v tomto synově vysvětlení bylo něco nekalého, ale pochybuju, že někdy přemýšlela nad skutečným původem krvavých skvrn. Brian byl s Carol spokojený a vypadalo to, že budou spolu nadále vycházet, ale schůzky dvakrát za rok jejich vztah rozbily.

Objevení sexu Briana změnilo. Jeho vnitřní boj s morálkou tou dobou dosáhl vrcholu, kdy si musel vybrat mezi dobrým a špatným, posvátným a nečistým. Zranitelný čtrnáctiletý chlapec s takovou zvídavostí, která k tomuto věku patří, si vybírá tu nejlákavější cestu ze všech – jednu z nečistých. Byl stále velmi zmatený, co se týče jeho sexuality. Přes urážky od svých spolužáků označujících ho jako homosexuála, kvůli jeho drobné postavě a zženštilému vzhledu, si Brian v té době neuvědomil, že je bisexuál. Dva roky předtím uskutečnil své první homosexuální setkání. Říká se, že jeho milencem byl mladý francouzský mladík, ale nikdo to neví jistě. Po zkušenosti s francouzským chlapcem se začal smiřovat s vlastní sexuální orientací. Její upevnění ho odcizilo dále od křesťanství a kněžství, kde jsou homosexuální výstupy odsouzeny. Byla to velmi osamělá a temná doba jeho života, cítil se velmi odcizeně od společnosti, ve které žil.

Musela to být ta samota, která tlačila Briana k uspokojení jeho nejistot právě v muzice. Utkvěle hltal alba Sonic Youth do té doby, kdy se začal učit hrát na kytaru, aby si od nich mohl zahrát pár svých oblíbených rifů. V té době taktéž poslouchal The Cure, Boba Dylana a Nicka Drakea. Mnozí nevěděli o Brianeově hudebním talentu, jelikož ho dobře skrýval – na rozdíl od herecké schopnosti, ve které byl příliš známý, díky různým divadelním vystoupením ve škole. Muzika byla pro něj tím, čím zaplňoval svoji prázdnotu. Používal ji jako prostředek k osvobození od svých frustrací v soukromí, jelikož strávil hodiny osamění zamčený ve svém pokoji. Hudba se stala jeho technikou k ventilování zlosti stejným způsobem, jako alkohol a drogy způsobem k útěku z reality. Realita, ze které chtěl utéci, se ve skutečnosti ukázala být dost drsnou. Jeho školní společenský život neexistoval. Pokračoval s velmi špatným prospěchem, čímž se cítil uvězněný v omezené komunitě, do které myslel, že nepatří. Jak roky plynuly, týrání se stalo horším a horším. Vrcholem toho všeho byly odlišné představy obou rodičů o tom, co očekávali od svého syna. Jeho otec, bankéř, kýženě usiloval o jeho kariéru stejně jako o kariéru bratra. Jeho matka, silně věřící žena, se co nejvíce snažila o „zachránění jeho duše od zatracení“. Brian se v této etapě života cítil velmi zmatený a přemožený. Byl to postoj, který měl, když procházel studiem na střední škole.

Translation (c) Lenisek

Bruised and Broken - Kapitola první

„Býval jsem docela hodný člověk, ale rock‘n‘roll to změnil,“ řekl Brian Molko s úsměvem a se zábleskem v podmanivých hlubokých očích vydechl malý obláček dýmu. Jeho vtipné duchaplné poznámky jsou jednou z mnoha věcí, které na něm lidé zbožňují. I když se může zdát, že dosáhl vrcholu kariéry v tak krátkém čase, není to tak. Představa slávy byla pro Briana snem, po kterém toužil roky. Byla to síla úspěchu a žití pro tento sen, která mu pomohla toho tolik dokázat, když se zdálo, že je předurčen být lůzrem. Jeho láska pro tento sen ho udržovala při smyslech během bezútěšných let dospívání, a dokonce i později na univerzitních studiích. Jak mohla být vášeň změněna v realitu? Jak se mohl malý kluk s pisklavým hlasem a podivínským jménem změnit v jednu z , v dnešní době, nejodvážnějších a nejtalentovanějších rockových hvězd nového milénia? Odpovědi na tyto otázky jsou docela jednoduché; všechno je to o odhodlanosti. Tahle odhodlanost mu byla dána, aby dosáhl toho, čeho dosáhl. Ale nesmíme podceňovat sílu snu, díky které všechno získáme. Sny jsou tím, co drží lidské pokolení naživu a jsou to právě snílci, kdo dosáhne ke hvězdám, dokud se nestanou jednou z nich… a dnes je hvězdou Brian.

Pochází z multikulturní rodiny - otec je Američan, matka Skotka, děda Ital a babička Francouzka. Jeho prohlášení, ve kterém se považuje za bezdomovce, se zdá docela vhodné, když uvážíme, že se nikdy necítil být zvlášť spojený s určitou zemí. Narodil se v belgickém Bruselu, v neděli 10. prosince 1972, v nemocnici Schaarbeek, která už dnes nestojí. Své mládí strávil stěhováním z jednoho místa na druhé. Z Belgie do Libanonu, aby se pak znovu vrátil do Lucemburska, kde žil 11 let. Stále se měnící kultura kolem něj podnítila jeho smysl pro troufalost a nepředpojatost. Při mnoha příležitostech si dělá nárok na to cítit se světaznalým a jeho kreativní aura je provokována setkáváním s různými lidmi. Jeden musí uznat, že být vystavený tolika různým zvykům v tak mladém věku, pomůže člověku být shovívavější, než kdyby se nikdy v životě nepohnul ze svého rodného města. Brianova kosmopolitní osobnost je osvěžující, protože obrovské množství lidí si s ním může rozumět. Je protikladem mužských stereotypů díky užívání makeupu a nošení dámského oblečení. Pro většinu je hrozbou pro to, co si myslíme o mužích, obzvláště pro muže. Lidé se ho bojí, protože má tu odvahu dovolit různým stránkám své osobnosti prosvítat skrz. Jeho smysl osobní svobody podporovaný jistotou, je to, co dovoluje mnoha ženám vybrečet se mu na rameni, místo toho, aby jim ve svých ženských šatech připadal k smíchu. Pouze několik mužů je schopných se zbavit tohoto omezení s takovou promyšleností jako Brian.

Sny o slávě zamlžily Brianovu mysl už v křehkém věku tří let, když při sezení na záchodě předstíral, že má interview. „Vsadím se, že si mí rodiče mysleli, že jsem blázen, protože jsem mluvil sám se sebou, když jsem sral,“ vzpomíná s úsměvem. I když se může zdát, že je obvyklé u malých dětí fantazírování o slávě, jenom málo z nich vyroste ve hvězdy. Podle všeobecného přesvědčení je cesta ke slávě tou nejzrádnější. Těžké je nejenom získání proslulosti, o které člověk sní, ale zdá se, že kvůli dosáhnutí vrcholu potřebujete projít mizerným dětstvím.

Nemůžu přesně říct, jestli Brian měl mizerné dětství nebo ne, ale stručně řečeno rozhodně neměl krutý život. Pro mnohé by bylo prostě skvělé být malým bohatým děckem, ale Brian to považoval za povrchní. Nepřítomnost jeho otce v dospívání vytvořila mezi nimi propast. A díky tomu začal nesnášet narozeniny. „Nesnáším narozeniny protože jsou připomínkou toho, jak se všechno v mojí rodině podělalo a jak ve skutečnosti nikdo kolem mě nebyl,“ je silným tvrzením o něčí rodině. I když má Brian bratra Barryho, kterého popisuje jako nejpohodovějšího člena své rodiny; kvůli jejich věkovému rozdílu deseti let, Brian vyrůstal velkou část svého života jako jedináček.Tyhle okolnosti ho přinutily spadnout do osamělosti.

Brian se setkal se smrtí ve velmi mladém věku, když se mu návštěva u babičky ve Skotsku stala téměř osudnou. Byl varován, aby nepřecházel cestu bez doprovodu matky, ale malý Brian toho nedbal. Když přecházel cestu, nevšiml si přijíždějícího auta a řidič malého chlapce zaregistroval až příliš pozdě. Ubohý Brian byl sražen řítícím se autem. V naprostém bezvědomí byl mezi životem a smrtí. Sladké pokušení nechat všechno plavat a poddat se smrti se zdálo docela vhodným. Naštěstí, jedna jeho polovina bojovala proti svádění smrti a dovolila mu kvůli životu otevřít oči ještě jednou.

V jedenácti letech byl představen svým dvěma vášním – herectví a hudbě. Jeho láska pro dramatické umění dozrála, když se začal zapojovat do školních představení. Byla to jeho vášeň pro jeviště, která ho donutila se změnit v jinou, barevnější bytost. Pod světly pódia nebyl tak introvertní, jak o něm bylo známo, ale spíše otevřený exhibicionista. V této době začal experimentovat s makeupem, protože tak mohl uniknout pozornosti bez zbytečného vyptávání. Jeho vášeň pro hudbu se plně projevila až s návštěvou prvního koncertu s jeho starším bratrem. Francouzská kapela Telephone mu umožnila vidět, že bytí ve středu zájmu je to, čeho se dožaduje. Vlastně to bylo během tohoto koncertu, když kamera zabrala jeho obličej a když viděl o několik měsíců později sám sebe poprvé v televizi, přesvědčil se, že vypadá lépe na obrazovce, než ve skutečném životě.

Tento věk byl taktéž kritický, protože začal přemýšlet o mnoha aspektech svého života, zejména o víře. Jeho matka, oddaná křesťanka, ho vždy posílala na náboženské sešlosti, kde mohl být vtažen do úvah o božských zázracích. Může to znít zvláště, ale vedoucí mladé náboženské skupiny byl první, kdo si všiml Brianových vůdcovských schopností. Vnímal ho jako dobrého řečníka (myšleno tak, že by mohl být skvělým knězem.

Stejně tak se v této době rapidně rozšířila školní šikana. Podruhé ve svém životě Brian zblízka pocítil smrt. Konflikt se týkal dvojice kluků, kteří Briana odchytili a mysleli si, že by bylo strašně vtipné přivázat ho ke zdi vlastními tkaničkami. Kdyby byl býval spadl, mohl být vážně zraněn, ale naštěstí se tak nestalo. Následovaly další případy šikany a byly čím dál tím horší.

Bylo to také období lehké vzpoury. Brian kradl matčiny cigarety, aby je mohl kouřit, když nikdo nebyl v dohledu. Jedenáct let byl pro něj obtížný věk, ale ne tak revoluční jako když překročil čtrnáctku; věk, kdy si vybíral mezi dobrým a špatným, věk, kdy ztratil svou nevinnost.

Translation (c) Lenisek

Bruised and Broken

Tak sme zas s Lukim neměli co dělat a napadlo nás, že bychom mohli přeložit knížku o Brianovi Molkovic Bruised and broken od Kaththea Azzurra Rowland. Tož tady vám hodime něco o ní a kapitola č. 1 přijde záhy:) Se těšte nebo se děste.

K. A. Rowland se narodila v Sicilském městě Catania v roce 1981. Žila v mnoha evropských městech a na Kubě. Poprvé publikovala v 15 letech a vyhrála několik hodnotných cen za poezii. A právě Bruised and Broken je její první autorský počin z roku 2003.

Pete & Carl :))

Jo přiznávám se, tohle sem čórla z musicserveru....Prostě sem to sem musela dát, jelikož Pete a Carl... :)) ááááá ... ok sorry ...

Pete Doherty úspěšně dotočil svoji sólovou desku, a tak se v klidu může vrhnout na další ze svých projektů. Tím nejnovějším je společné psaní muzikálu s kolegou Carlem Barâtem. S ním v minulosti tvořil pilíř kapely The Libertines a jak se zdá, oba pánové si i přes dřívější neshody k sobě opětovně našli cestu. O plánech psát s Dohertym muzikál, se Barât poprvé zmínil již minulý rok v listopadu, že ale jeho plán nabere takovou rychlost, asi nikdo nečekal. Začít tvořit by měl Barât s Dohertym totiž již 10. března. Mnoho času na psaní ale nemají, protože v plánu je, aby divadelní představení jejich společného díla začalo již počátkem příštího roku. "Zeptal jsem se Petea, co si o tom myslí, a on byl tímto nápadem nadšen," uvedl mimo jiné Barât a dodal, že pro muzikál, který bude dramatem o začínající mladé kapele, mají v plánu s Dohertym složit něco kolem dvaceti písní.Huá.